Cestopis: Do Rumunska na jaře nebo na podzim?

Aktualizace: 19. lis 2019



Poslední roky jsme do Rumunska vždy vyráželi na přelomu září a října. Je fakt, že v tomto období je počasí v Karpatech nejstabilnější a s velkou pravděpodobností trefíte týden, kdy se na obloze neobjeví ani mráček a užijete si jedinečné babí léto v nádherných horách. Na druhou stranu, dny jsou kratší a v odpoledních hodinách se musíte víc hlídat, abyste se včas vrátili do penzionu a nemuseli nocovat nadivoko.



Jarní výprava je nejistota, ale o to možná větší dobrodružství. Když vyrazíte moc brzy, což se po dlouhé zimě lehko stane, protože vás prostě svrbí ruce, můžete narazit na cesty stržené velkou vodou, popadané stromy, sněhové závěje na vrcholcích i na překvapení v podobě čerstvého ranního sněhu. Na druhou stranu, když trefíte správnou dobu, po suchu jezdit nebudete. Koryta plná vody a balvanů, výjezdy zaplněné čerstvými nánosy bahna a časté dešťové přeháňky střídající se s teplým sluncem, to vše je jaro na horách.

Letos jsme si pro naši výpravu vybrali poslední květnový týden. Cestu tradičně plánujeme na noc z pátku na sobotu. Po zhruba dvanáctihodinové cestě jsme dorazili do nového, na první pohled hezkého penzionu. Jasně, že neodoláme a po bohaté snídani vyrážíme. Je to první den, nikdo z nás se po cestě v autě moc nevyspal, takže rozumně. Jarda na X8 nás hned vede stoupáním k lesu. Výjezd je parádní, ale zhruba po dvou kilometrech končí a my se vracíme zpátky k cestě. Takhle nacházíme ještě několik zajímavých výjezdů, brodů a kamenitých cest. Poslední z nich je trefa, která nás dovede prudkým stoupákem na Muntele Mic. Vrcholové focení nám překazila prudká bouře, která nás zahnala zpátky do lesa a nasměrovala do údolí. Sjezd jsme si okořenili několika zajímavými véčky a pak už jen krátká rychlostní vložka a zpátky do penzionu. Výjimečně se nám podařilo nastavit první den tu správnou laťku, užít si nabídky jara v Karpatech a v klidu se vrátit ke skvělé večeři.




Mimo trasy

V neděli nás přivítalo slunečné, téměř letní ráno bez jediného mráčku na obloze. Po předchozí probdělé noci jsme se konečně pořádně vyspali a nastalou pohodu jsme si ještě prodloužili dlouhou snídaní. V hlavě už jsme měli trasu, kterou jsme znali z předchozí podzimní výpravy, a byli jsme zvědaví, co s ní zima udělala. Pár metrů za vesnicí vyjíždíme na nízký hřeben, který pozvolna stoupá až na nejvyšší vrcholky. Je to jedna z nejpopulárnějších cest této lokality. Dostat se na vrchol znamená překonat sérii extrémních terénních překážek. Hned první výjezd tvoří hluboké véčko klikatící se mezi stromy, balvany a kořeny, to vše na úzkém, strmém hřebenu a na pěkně promáčeném jarním jílu. V dalších výjezdech se střídá kamení s nánosy bahna a listí, uklouzaných kořenů a popadaných stromů. Pořád jsme na hřebenu, kde každá chyba znamená nebezpečí pádu do hlubokého údolí na jedné, nebo druhé straně. Jednoznačně se ukázalo, že po zimě byla celá trasa náročnější jednak promočeným a mazlavým povrchem a také množstvím materiálu splaveného tajícím sněhem. Tahle etapa vyžadovala dokonalou souhru a spolupráci celého týmu. Na vrcholu nám byla odměnou rozkvetlá louka, sluníčko a nepřekonatelné panorama rumunských Karpat. Po pozdním obědě následovaly rychlé pasáže po vrstevnicích. Terén přecházel z mokrého bahnitého povrchu s množstvím hlubokých kaluží až k úsekům plných kamení. Hory nám ještě stihly ukázat svoji sílu - počasí se změnilo z minuty na minutu a cestou zpět nás osvěžil pořádný liják.




Na vrcholy

Pondělní ranní předpověď počasí slibovala 28°C a jasnou oblohu. V kombinaci se včerejším deštěm to znamenalo ideální podmínky pro offroad. Na ranním brífinku jsme se dohodli, že vyrazíme na nejvyšší vrcholky. Naplánovali jsme kilometrově poměrně dlouhou etapu, která začala dlouhými přejezdy po nekonečných, ale rychlých šotolinových cestách. Naše představa byla držet se co nejdéle páteřní cesty a na vrchol z ní pak vystoupat po holých nezalesněných pláních plných kamení. Po pár neúspěšných pokusech se nám podařilo najít „drum taft“ – těžební cestu, která nás prudkým stoupáním přivedla na vysoko položenou mýtinu. Měli jsme výhled sice jen na protější stráně, ale bylo jasné, že nejsme daleko pod vrcholem. Prodírali jsme se čím dál tím hustším a nižším divokým porostem a pomalu nám docházelo, že další postup nebude jednoduchý. Terén byl silně podmáčený a s přibývající nadmořskou výškou stále strmější. Přesto nám offroaďácký instinkt velel pokračovat. Naplno jsme využívali vlastnosti našich strojů a znovu se potvrzovalo, že bez týmového ducha není možné podobné expedice uskutečnit. Ve výšce 2150 m n. m. se před námi rozevřela „severská tundra". Kleč, tráva, skála a sníh. Když se ukázalo, že na tento hřeben nevede žádná cesta, ani turistická trasa, byla naše radost z jeho zdolání o to větší. Domů jsme se nadšení vrátili těsně před setměním.




H&H

Hard and heavy... Jestli něco můžeme označit tímto termínem, tak následující den. Už od rána obloha nevěstila nic dobrého a vzhledem k tomu, že nás čekala oprava Marcelovy poloosy, vypadalo to spíš na odpočinkový den. Kolem poledne se ale déšť zmírnil, stroje byly připraveny a tak nezbývalo, než se navléknout do nepromoků a vyrazit. Rozhodně to nebylo na nějakou vrcholovou výpravu, takže první šotolinová cesta za vesnicí a hurá do lesů a nižších kopců. Po chvíli se nám vpravo nabídl výjezd potokem, který ze začátku vypadal jako cesta pro svážení dřeva. Jarda vyráží v náročných podmínkách jako první, samozřejmě po pár metrech zmizely náznaky cesty a navíc začíná znovu hustě pršet. Je jedno jestli ve vodě stojíte, nebo na vás padá shora, prostě ji máme úplně všude. Pomalým tempem se začínáme prodírat vzhůru přes balvany, skalnaté římsy, kolem vzrostlých i popadaných stromů a to všechno místy až po kolena vodě. Bezesporu nejnáročnější to má první, protože musí nejen překážky překonávat, ale v zarostlém korytě najít optimální stopu. Dvě hodiny skvělého a opravdu náročného offroadu nám daly zabrat. Pauza v nekonečném lijáku a hromobití nebyla určitě tak příjemná jako v předchozích dnech, kdy jsme se fotili na sluníčku, nicméně zážitky byly tak silné, že nám nevadila voda stékající za krk, ani ždímání rukavic, které stejně nemělo žádný smysl. Před sebou jsme měli ještě asi 200 metrů velmi prudkého, kamenitého výjezdu, nad nímž se už rýsoval hřeben. Na vrcholku jsme narazili na lesní cestu a zdálo se, že máme vyhráno. Frčeli jsme po hřebenovce směrem k vesnici a začínalo nám docházet, že rozmáčená kluzká jílovitá cesta, která je za sucha možná až nudná, povede brzy taky z kopce. Stále jsme byli poměrně vysoko. Po necelém kilometru to přišlo. Za daných podmínek to nebyl sjezd, ale padák, navíc véčko, i když naštěstí ne příliš hluboké. Udržet čtyřkolku v rozporu nebylo myslitelné, proto bylo bezpečnější pustit jednu stranu do véčka. Úskalím byly prohlubně na dně. Při už tak velkém náklonu se čtyřkolky stavěly na předek. Takový sjezdík vyžaduje velmi citlivou práci s brzdami a opravdu velké offroaďácké srdce. Po příjezdu jsme obsadili kotelnu penzionu, kterou nám majitel nabídl na usušení. Tam jsme se svlékli skoro do naha, protože na nás nic suchého nebylo. I když dnešní etapa byla na kilometry krátká, zážitky byly silné a nezapomenutelné. Všem můžeme určitě doporučit. Nebojte se deště, dobře se oblékněte a vyražte.




Do finále

Středa vypadala zpočátku podobně jako úterý. Zatažená obloha, mraky a vítr, ale nepršelo. Chvíli jsme se rozmýšleli jak se dnes obléknout, ale zdálo se, že by možná pršet nemuselo. Vyrážíme směrem k rozcestí, kde jsme včera končili prudkým sjezdem. O pár desítek metrů dál nacházíme široký blátivý výjezd a pod plným plynem zahajujeme dnešní dobrodružství. Rychlost samozřejmě brzy přestává stačit, přiřazujeme přední náhony a řadíme redukce. Výjezd je prudký, ale pořád jedeme a po chvíli jsme na hřebenovce. Zpátky zadní pohon a po několika divokých kilometrech sjíždíme do dalšího údolí k zajímavému potoku. Nejspíš jen vzhledem k tomu, co jsme zažili včera, to vypadá, že postupujeme poměrně hladce. Zdání ale klame. I když se nás Marcel zepředu snaží povzbuzovat hlášením do vysílačky, že cesta je dobrá, my vzadu už na vlastní kůži pociťujeme, že nedělní vyjížďka to rozhodně není. V takovém terénu se ukazují výhody strojů s delším rozvorem, které s větší stabilitou překonávají krkolomné pasáže, nepadají na řídítka a nestaví se na zadní.

Poslední den je vždycky tak nějak smutný. Mísí se v nás pocity, kdy si chceme všechno ještě naposledy užít, ale dobře víme, že nás čeká mytí čtyřkolek, balení a bohužel také náročná noční cesta domů. Začínáme výjezdem na zříceninu Turnu Ruinei, která v našem programu každoročně nesmí chybět. Pár fotek na sluníčku a po hřebenovce naplánovaný okruh. Úplnou náhodou jsme nalezli trochu skrytý, ale dobře vypadající výjezd, o kterém víme, že jsme ho ještě nejeli. Táhne se krásně dlouho, střídají se prudší a mírnější pasáže, véčka, bahno, kamení. Po pár kilometrech vyskakujeme na širokou a rozblácenou hřebenovku a snažíme se uzavřít okruh směrem k vesnici. Už se nebudeme pouštět do nějakých extrémů, ale chceme si užít poslední kilometry táhlých driftů a bláta vysoko odletujícího od kol.




Stálo to za to!

Na závěr nechci hodnotit naše zážitky a dojmy, protože ty jsou jako vždy skvělé. Pro nás všechny je to jedinečná dovolená. Vyčistíme si hlavy od starostí všedních dní a zapomeneme na okolní svět. Kdybychom měli společně posuzovat, jestli je Rumunsko lepší na jaře, nebo na podzim, nejspíš dojdeme k závěru, že všechno má svoje a každý si musí rozmyslet, co mu vyhovuje. Na podzim je stabilnější počasí, ale dny jsou kratší, na jaře se dá jezdit déle do večera, ale počítejte s častými přeháňkami, podmáčeným terénem a sem tam i se sněhem. Takže, jestli jsme někoho inspirovali k cestě za dobrodružstvím do Rumunska, tak nás to těší a třeba někdy, někde na horách ahoj a offroadu zdar.


Text: Ondra Parez

Fotky: www.jari.cz

CTYRKOLKY_BEROUN_QUAD_CAFE.jpg

zpět nahoru