Kalifornie: se čtyřkolkou v poušti



Jestli existuje nějaká „meka čtyřkolkářů“, tak bych ji viděl v kalifornské poušti. Najdete tam například vyhlášené Glamis Dune, kde se konají asi největší srazy čtyřkolek, motorek a desert buggy na planetě. Poušť je tak rozsáhlá, že takových fantastických míst poskytuje nekonečně, a pokud dorazíte do nějaké ofrouďáky exponované lokality, budete jen zírat. Není tedy třeba rozmazávat, jaké nadšení zavládlo, když jsme dostali pozvání ke svezení od tamních Čecho-Američanů.



Do pouště jsme se vypravili ze San Diega. Brzy ráno jsme vše naházeli do kufrů, sedli do auta a přes hory jsme rezervací Santa Ysabel a městečka Ramona a Julian vyrazili k pouštní rezervaci Anza Borego a dál k Salton Sea. Cesta zabrala zhruba dvě hodinky, protože jsme často stavěli na kochačku krajinou, která je zde naprosto fantastická. Při jedné ze zastávek jsem mezi kaňony zahlédl stříbřité odlesky střech karavanů, a když jsem oko zaměřil tím směrem, objevil jsem desítky příznivců offroadu porůznu zaparkovaných v poušti na víkendové poježdění. Napočítal jsem takové množství čtyřkolek, že jsem jich tolik pohromadě neviděl ani na největších srazech, kterých jsem se v ČR zúčastnil...

V deset ráno mne navigace neomylně přivádí k základně kluků. Pozvání jsem přijal od Petra, který jezdí na Raptora 700, a ten je zde víceméně taky hostem Tomáše a Simony, kteří vlastní nádherný prostorný dům u Solného jezera. Tomáš jezdí na motorce KTM a bude nám děla scouta, což je v poušti velmi praktické, protože nám bude nejen hledat trasu, ale i hlásit nebezpečná místa. Slunce už pálí jako blázen, tak se rychle převlékáme a za pár minut už sedíme na strojích. Sedlám Kawasaki KFX 700, kterou Petr nedávno koupil. Na asfaltu před domem zkouším ovládání a je to divočina, na sportce jsem neseděl čtyři roky a tahle je ostrá jako kosa. Bude to sranda. Než se naděju, Tomáš vpředu zatočí pravicí nad hlavou a mizí v prachu před námi, beru za plyn a frčím za ním. Z asfaltu jsme po pár metrech na písku a přicházejí první muldy, na kterých ztrácím kanystr s benzínem, ale i iluze o tom, že to bude kochačka a pomalý triálek, na který jsem jakožto rumunský traktorista zvyklý.



Střelba v poušti

Kluci to pálí jako na Dakaru. Je vidět, že jsou vyježdění. Ono s takovým terénem za barákem na každý víkend, to je jiná... Rovné pasáže pouště s jemným pískem střídají kaňony s balvany. Jedeme hodinu v kuse a já hltám krajinu i prach od Tomáše plnými doušky. Je to očistec i nádhera v jednom. Když Tomáš zastaví u jakési oázy, dáváme kratičkou pauzu. Petr říká, že normálně nestaví a jedou dvě hoďky v kuse až do hospody pod horami. Už je jasné, že tohle bude nářez den. Dostávám základní pravidla pro bloudění. Tomáš říká, že zde jezdí sedm let, ale pokaždé jedou jinudy, tudíž i on dokáže zabloudit a děje se to běžně. Rozloha 600 km tam a 600 km sem – prostě poušť, kam se podíváš. Když se prý někdo ztratí, vyjíždíme na nějaké vyvýšené místo a vyhlížíme ostatní, jinak směr Solné jezero, které je v dáli vidět. Ztráty jsou povoleny. No, hned jsem klidnější, ale než se rozkoukám, kluci už jedou. Je vedro a stáním se zbytečně přehříváme (pravda nejsme tak daleko od Death Valey, kde jsou ty nejvyšší teploty na planetě, a jak kluci říkají, zde se dá jezdit jen 4 měsíce v roce, jinak to vedro neumožňuje).

Jedeme dál, už si trošku zvykám na stroj. Občas si poskočím, občas vezmu zatáčku driftem, ale hlavně hltám tu měsíční krajinu. Tomáš jede vpředu a každou chvilku se otáčí, zda stíhám. Při jedné takové kontrole ladně pokládá mašinu vysmátý od ucha k uchu, a než řeknu švec, už zase drandí dál. Zastavuje nás až totálně jemný písek - v jednom kaňonu Tomáš zahrabává motorku po stupačky a já mu utíkám pomoci. Motorku přehazujeme a hledáme jinou cestu. Když se vymotáme, otevírá se výhled na parádní rozervané kaňony. Po další zhruba půl hodině pekelné jízdy dorážíme pod velké kopce, na kterých řádí desítky motorek a desert buggy. Je to mazec, kochám se tím čtyřkolkovým rájem a kluci říkají, že jich je tu ještě docela málo. Dlouho ale nestojíme a frčíme do hospody, u které také stojí mraky kolek. Zapíjím chutný místní prach mexickým pivkem a kecáme. Hospoda je vlastně jakýsi mini domek u silnice obehnaný kládou, u které si připomenu, že jsme v Americe, když mě Petr upozorňuje, že pivko můžu pít jen za kládou, kde to je soukromý pozemek, jak ji překročím, jsem na veřejném prostranství a hrozí pokuta… Holt Amerika!

Po občerstvení sedáme opět na stroje a míříme zpátky do pouště. Kluci už mě nešetří a jede se fakt kudla. Nejsem zvyklý na hodinu ve stupačkách a nohy jdou do háje, ruce brní, ale žádosti o zpomalení vyslyší maximálně moje helma. V jednom z kaňonů narážíme opět na jemný písek, já s Tomášem vyjíždíme nahoru, Petr se ale s Raptorem zahrabává. Při jednom z pokusů pak mašinu vykříží a ladně ji pokládá na bok. Zkouší to znovu a znovu, ale jen hraboší v písku. Navrhuji Tomášovi otočku, on ale předvádí žhavicí metodu a z kopce Petra špičkuje k lepšímu výkonu. Metoda funguje a za chvíli se na kopci objevuje i Raptor. Zajíždíme do jednoho z delších údolíček a já si začínám užívat stroj. Naplno svištíme s větrem o závod, driftíme do zatáček a skáčeme přes nerovnosti. Pecka! Po zhruba hodině a půl jízdy Tomáš sjíždí do zařízlé rokle s kameny. Takové rokliny nejsou pro pracáky žádná výzva, sportka je ale nízká, navíc nemá nezávislé zavěšení na zadku, a tak jedu opatrně, abych ji neorval. Moje opatrnost se mi vzápětí vymstí, a když se snažím jet kolem po svahu, abych přejel šutry, pevný zadek mě nakopává a já posílám stroj na bůček. Odnáší to brzdová páčka. Petr se smíchem konstatuje, že z toho nebude spát, tak se zasmějeme a hurá k domovu, kam dorážíme zhruba po pěti hodinách jízdy.



Tanec mezi škorpióny

Když parkuju před domem, mám toho až za uši. Celou dobu jsme nejeli pod 60 km/h, byl to neskutečnej fofr a neskutečnej zážitek. Kluci se ptají, jaké že to bylo ježdění, a já musím říct, asi jedno z nejlepších doposud. Asi bych neřekl lepší než ty naše rumunské offroady - každé má něco do sebe. Tak jako v Rumunsku jezdíme trialy, bahno, sníh, kamenité řeky, potoky a vysoké hory a tam je to pro traktor ideál, tady je to zase na tu sportku, i když místy by se pracák určitě neztratil a bylo by zajímavé porovnání mít ho tady. Převlékáme se a Simona mezitím připravila obědo-večeři, takže usedáme ke stolu, hltáme tu vynikající baštu a vegetíme. Brzy se setmí a přichází chladno, do noci sedíme u pivka v garáži a kecáme o všem možném. Mimo jiné nám Tomáš ukazuje různé jedovaté potvůrky, které tady nachytal kolem baráku, nechybí škorpioni, černá vdova, desert recluse atd. Když se přiblíží půlnoc, tak řádně utahaní uleháme ke spánku a doufáme, že nás snad do rána nic nekousne…



Text a fotky: Vojta Lysenko, ATV-expedice.cz

CTYRKOLKY_BEROUN_QUAD_CAFE.jpg

zpět nahoru