Cestopis: Poprvé v Maroku

Aktualizace: 19. lis 2019



Náš první kontakt s průvodcem www.offroadexpeditions.cz a Radkem Šolcem proběhl už loni v červnu. Nicméně z různých důvodů jsme museli celou již zaplacenou akci přesunout na „někdy“. To „někdy“ bylo nakonec 22.-31. března letošního roku.


Od Radka jsme dostali kompletní seznam všeho možného i nemožného. Vzhledem k tomu, že tam napsal i věci potřebné pro válku, tak jsem to samozřejmě nepřečetl, naštěstí jsme nic nezapomněli. Naše výprava měla být v sestavě Fany, Pavel Rak, Petr Koule a Šutrák, ale Šutrák dostal tři dny před odletem horečku, takže jsme jeli jen tři čtyřkolky 2x Can-Am Outlander 1000 a jeden 800. Ty jsme naložili Radkovi na plaťák o čtyři dny dříve včetně všech zapůjčených náhradních dílů z BCE, kde nás vybavili snad celou rozebranou kolkou, kdyby něco... Velké díky za to!

Cena zpáteční letenky do Casablanky s Air Italia včetně cestovního pojištění vyšla na 8 tisíc. Na letišti v Casablance jsme měli připravené auto v půjčovně. Byl to první kontakt s domorodými občany, kteří nám rychle změnili vnímání. Prvně zkusili doplatek za již objednané auto, ale že nám jako dá navíc úspornější diesel… Když jsem řekl, že ne, tak z něj vypadlo, že stejně má jen jedno auto. Pak jsme si prohodili pár frází o přátelství a bylo dobře. To jsem ostatně zjistil, že je základ všem říct, že je friend.





To nám to začíná …

Plán cesty byl Rabat – Meknes – Fes – Azrou – Merzouga, kde jsme měli od Radka domluvené ubytování. Cesta celkem cca 700 km. První řídil Petr, který předal auto u benzínky někde za Rabatem Fanymu. Ten se rozjel a asi v 110 km/h zjistil, že máme píchlou gumu. Než jsme zastavili, byla na šmelc. Hledali jsme po celém autě nářadí, nikde nic. Museli jsme popojet k mýtné bráně na světlo a snažit se zastavit nějaké auto... Bylo moc fajn, bylo 8 stupňů a pršelo. Po marné snaze zastavit někoho, kdo by nám půjčil klíč na kola a hever, Pavel zastavil policisty, kteří neuměli anglicky, čímž začalo dosti komické vysvětlování problému. Postupně zastavili asi 10 aut, až někdo měl klíč a hever. Kolo jsme vyměnili a jeli dál.

Kolem 9. hodiny jsme dorazili do Fézu, přestalo pršet, sehnali jsme průvodce a vyrazili do Mediny. Mohu doporučit všem, bylo to úžasné - čtyři hodiny v těch nejmenších uličkách, viděli jsme snad vše a hlavně jsme měli štěstí na průvodce, který byl fakt profík a vše nám vysvětloval. Nakonec nás vzal do úžasné restaurace. Taková díra mezi ležícími lidmi v podzemí a tam nádherná restaurace s lehátky. No prostě pecka obzvlášť po tolika hodinách cesty. Kolem 14. hodiny jsme vyjížděli z Fezu. Cesta se začínala klikatit a z dálnice se stávala občas i štěrková cesta hodna offroadu, což nás začalo bavit. Po pár hodinách jsme projížděli vysokým Atlasem ve výšce cca 2 200 m n. m., na což jsme se všichni moc těšili. V horách ležel místy sníh a teplota kolem nuly.

Během cesty říkám Fanymu, aby spravil tu gumu ve dveřích. On poslušně za jízdy otevřel posuvné dveře, které ulítly, a samozřejmě se vysypalo sklo… Byla to velká sranda, dveře jsme nasadili, okno vycpali dekami z letadla a jeli dál. Za cca 80 km jsme se domluvili ve vesnici, kde nám za pár korun okno zasklili, a my mohli už v teple pokračovat do Merzougy. Kolem 23. hodiny jsme dojeli do hotelu, průvodce i s manželkou Martou a s našimi kolkami asi o hodinu později, na každého čekal jeden pokoj a šli jsme spát.





Učit se, učit se, učit se…

Ráno v osm snídaně, švédské stoly na motivy marockých domorodců. V deset sraz u kolek, dostali jsme pár rad, co a jak, a že za dvě hodiny pojedeme zpět do hotelu na oběd, protože toho budeme mít dost. Mně proběhlo hlavou: „Tak jestli tohle myslí vážně, tak mi tady z toho švihne, za dvě hodiny se teprve budu rozjíždět, natož abych byl unavený!“ No, ve 12 jsem byl první, kdo se těšil na odpočinek, duny jsou fakt náročné! Během těch dvou hodin nám Radek ukazoval jak sjíždět, najíždět a vyjíždět a dával rozumy ve stylu: „Budete jezdit za mnou, a jak vás napadne jet vedle, tak zase budete jezdit za mnou.“ To bylo po druhé, co jsem si říkal: „Wtf, si snad dělá pr…l.“

Ale odpoledne už jsme se rozjezdili a všechna negativa padla. Naučil nás vyjíždět na hrany dun. Teda naučil..., učil. Dost často někdo z nás zůstal 20 cm pod vrcholem a musel to celé couvat. Nebavíme se o kopečkách, které mají 50 metrů, ale o kopcích, které jsou tak dlouhé, že Outlander 1000 dole dá plnej a nahoře sotva jede 20 km/h. Ještě k tomu se přidává mořská nemoc z neustále se houpajících dun, v poledne nemožnost rozlišit kvůli absenci stínů, kde je vrchol, a je z toho pořádný adrenalin. Naučili jsme se, že se dají zvládnout neskutečné náklony, když je dostatečná rychlost a hlavně srdce. Velmi rychle jsme si také zvykli na to, že nám Radek řekl kde, v kolik, s čím máme být nastoupeni atd. Prostě vypnutá hlava, jen se bavit.

Večer v hotelu koupel, velmi dietní večeře a kolem deváté jsme všichni odpadli. Ráno se dolil benzín, Radek měl s sebou 20 kanystrů, takže se nemuselo nikam jezdit, což bylo super, a vyrazili jsme přes Erg Chebi někam na jídlo do Kasbachu. Když Marta viděla, jak jsme nešťastní z místní zdravé stravy, začala vytahovat z batůžku klobásky, uheráček, český chleba atd... No prostě se nám okamžitě změnil pohled na její důležitost ve výpravě!

Další den jsme jeli Hamadu (něco jako pláň, která má třeba kilometr na šířku a 30 km na délku a můžou jet všichni vedle sebe), pak vádí, což jsou koryta vyschlých řek. Všechno bylo úžasné, krásně naplánované. Byli jsme na prohlídce dolů, na kamenitých kopcích, u jezer, prostě snad všude, kde jsme mohli být. Takto jsme jezdili šest dnů s naprostým nadšením, každý den západ slunce z jiné duny. Byla neuvěřitelně super parta, výborná nálada a díky tomu, že vše bylo připravené na jedničku, tak jsme si mohli jen užívat.





Stálo to za to!

Protože vše jednou končí, tak i nás čekala cesta na letiště a domů. Ale až za dlouhé tři dny. Odjížděli jsme z hotelu v neděli ráno a čekal nás přesun do Marrakeše cca 650 km, což v Maroku znamená 12 hodin non-stop jízdy. Do Marrakeše jsme dojeli kolem 22. hodiny a šli jsme se podívat na mnou vytoužený trh na náměstí Mrtvých. Atmosféra byla úžasná, všude stánky, se vším možným, jídla, která jsme ani nevěděli, že existují. Ubytovali jsme se v centru v pěkném hotelu, co nám doporučil Radek. Ráno prohlídka města za světla. To město mi učarovalo. Kolem oběda přesun na koupání u Atlantiku a pak do Casablanky, vrátit auto a ve 3:00 odlet směr Řím.

Přilétli jsme do ČR plni zážitků a po zkušenostech s offroadexpeditions jsme hned začali dohadovat další bezstarostnou poznávací expedici. Hned 14 dnů na to jsme odjeli s Radkem do Transylvánie!





Text: Pavel Rak

Fotky: www.offroadexpeditions.cz

1 komentář
CTYRKOLKY_BEROUN_QUAD_CAFE.jpg

zpět nahoru